Bez popisku
Seděla jsem u počítače a poslouchala Justina. Psala si s kamarádkou a přemýšlela nad životem. Najednou jsem měla vlhké oči a něco mě šimralo po tváři. Byla to slza, slza která stékala pomalu po mé tváři. Uvědomovala jsem si co všechno jsem kdy udělala špatně, co všechno jsem ztratila. Vím, že může být i hůř, ale to mě neuklidňuje. Sedím tu a brečím, je mi špatně od žaludku a čekám co se bude dít dál. Je mi špatně, dneska jsem ležela celý den v posteli a vůbec mi to nepomohlo. Zítra důležité předměty a písemky. Důležitá hodina tance a já vím, že do té školy musím. Vím, že musím vydržet, nesmím dopustit další pomluvy.
Tvářím se, že mi je to jedno.
Je to přetvářka, pomluvy nemám jak říkám v pi*i. Jednou za čas to na mě všechno takhle spadne a uvědomuji si jak jsou díky mně všichni spokojení, jen já ne. Dělám jim radost, že dělám skandály, mají koho pomlouvat. Ale jak se při tom cítím je jim jedno. Dělá jim dobře, že mám horší známky než oni, cítí se pak chytří. Podřizuji se skoro každému a skoro vždycky, nikdo to neocení, zvykají si na to, že jak písknou já skáču a využívají toho. Já jim pomáhám, ale když já něco potřebuji, jako by mě neznali. Já si půjdu nějak lehnout a připravovat se na zítřejší pomluvy a připomínky.
/Koment prosím./