I should? Really?
Heh, projíždím si mobilem a co nenajdu. Celá unavená z vybalování z lyžáku jsem zapomněla na článek, který jsem napsala v autobusu. „Mlčky sedím v autobusu. Unavená, ale vzhůru. V autobusu tma, jemné světlo vycházející z prosklených stěn autobusu mi svítilo na lidi ze školy. Většina spí nebo se snaží usnout. Já poslouchám písničky a spokojeně píšu článek. Můj močový měchýř se mi pomalu zaplňuje a já čekám na zastávku. Chtěla bych se ti podívat do očí a vidět tvůj úsměv na rtech. Chtěla bych, aby lyžák vůbec neskončil. Tak jak se mi sem nechtělo, tak nechci domů. Nechci tě potkávat zase jen ve škole. Chci, abys u nás strávil večer, jako ten poslední. Chci, abys byl otravný a snažil se mě dostat ráno z postele.
Pomalu se otáčím na benzínce a naše oči se střetly. V autobusu jsme u sebe a snažíš se navázat komunikaci. Směju se tvým vtipům a hned mi je lípe. Kdyby jen všechno zůstalo jako je teď.“
„Všude tma, kterou narušuje zář mého telefonu. Do očí se mi zabodává pohled na digitální hodiny. Ukazujou 1:33 ráno. V autobusu je slyšet jen vzdychání, šeptání a zívání unavených lidí.“
A všeho, čeho jsem se bála, se naplnilo. Ve škole se občas potkáme a to je všechno. Jo, přesně takhle jsem to nechtěla. Naprosto nudnej život, který se od lyžáku nezměnil. Škoda jenom, že tě to nemrzí. A nebo jo? Av. To by bylo, ale pořád si myslím jedno. JSI FAJN a jsem ráda aspoň za to málo.