Lávová lampa
Včera večer, po velké ráně dveřmi, které zabouchl můj naštvaný bratr se slovi "Vrátím se v noci!" jsem si zhasnula celý barák, pustila hudbu a zaměřila se na lávovou lampu, kterou jsem hodně dlouho nezapnula. Sledovala jsem tvary červené tvrdé tekutiny, které se neustále měnily a každou chvíli mi připomínaly něco jiného. V jednu chvíli se můj pohled upřel do tvaru připomínajícího sochu, kterou jsem viděla v Praze při výletu s mou třídou. Tato socha naprosto zaujmula mého učitele. Byla to ležící postava bez trička. Nohy měla spojené v jednu tlustou. Byla zajímavá, avšak mému oblíbenci se zalíbil hlavně předek. Tak zvláštně se na tu sochu usmíval, tak roztomile.
Při vzpomínce na tenkou sochu jsem si stoupnula na váhu. Pořád stejná. Vzala si staré kalhoty a pokusila se do nich narvat. Bez problému. Nemusela jsem je ani rozepínat a v pohodě je sundala. Vyhrnula břicho a podívala se do zrcadla. V zrcadle odraz nenamalované, dívky ve starém tričku a kalhotkách. Opět jsem se namalovala, vzala si nové tričko z Vánoc, učesala se a do zrcadla se podívala znovu. Byla tam naprosto jiná dívka. Hezčí...
Vyhrnula jsem si tričko a podívala se na své břicho. Není vystouplé, je ploché. Trochu jsem do něj zabořila prst, břicho se skoro nehnulo. Tak jako dříve se klepalo, teď nic. Otočila jsem se obličejem k zrcadlu, boky. Boky naprosto kazí mou novou postavu. Stehna jsou menší. Nové kalhoty mi padají, potřebuji pásek. Ale pořád nejsem spokojená, pořád chci ty boky hezké. Pořád bych chtěla sedět a mít ploché bříško bez *špeků*..
Většina mých známých si mě nejspíš doma představuje v ryflích, namalovanou, učesanou. Prostě takovou jakou mě znají. Skutečnost je však naprosto jinde. Doma chodím nenamalovaná, neučesaná, ve svém starém tričku na spaní ve velikosti XXL. Pokud někdo zazvoní nehodlám otevírat, to by přeci znamenalo seběhnout schody.