Přitlač.
Neustálý křik, který se ozývá v mých snech mě celkem deprimuje. Neustálý zvuk dívčího breku se rozléhá po mém pokoji. Slyším ho jen já, dokážu brečet potichu. Čím víc potichu brečím v realitě, tím víc je ve mě křik, zlost a bolest. Když usínám, tak jedině s rozsvícenou lampičkou vedle mé postele. Když se probudím do tmy, slyším hlasy vycházející z mého polštáře, bohužel ne jen, když se probudím. Stává se mi to ikdyž se probudím do světla, když usínám, když vstávám, když jsem ve škole. Mám polštářů několik, ale ze všech jdou ty samé hlasy, hádajících se osob. Toužím zjistit o čem a proč se hádají. Nikdo je neslyší jen já. Toužím zjistit proč.
Je to jen má fantazie? Proč ty neznámé hlasy mám v mozku já?
Je to nějaký vzkaz ducha, boha, ďábla nebo prostě něčeho "neexistujícího"? Tak proč si vybral zrovna mě?
S touto souvislostí mám spoustu otázek, na které nedokážu odpovědět. Ani nevím, jestli na to vůbec nějaká odpověď existuje.
Největší záhada v mém životě?
Cesta do školy, sluchátka v uších, tma, rozsvícených jen pár lamp v okolí chodníku, po kterém se právě procházím. Z ničeho nic ukrutná bolest v nohou. Zastavím se a opřu se o svítící lampu. Zavane jemný a teplý vítr, přitom je prosinec a chladné ráno. Dívám se na růžový panelový dům, ve kterém se postupně rozsvicují okýnka a lidé vstávají do škol a práce. Lampa zhasne. Tma je všude. Dostala jsem strach a přidala na kroku. Písnička v mém I-podu se ztlumila, až došla do bodu naprostého ticha. Začalo mi pískat v uších a měla jsem křeč v hlavě. V mých sluchátkách jsem opět zaslechla hádku. Tentokrát jsem rozpoznala hlas muže a ženy, rozpoznala jsem tři slova: smrt, světlo, strach.... I-pod jsem vypnula a rychle jsem došla na místo srazu s mou kamarádkou. Připravovala jsem si jak jí to řeknu, co když jsem ale blázen? Tuto zvláštní událost jsem si pro jistotu nechala pro sebe. Blázinec není zas tak pohodlná budova... Ano, věřím, že tuto planetu, tuto galaxii. tento vesmír, tento svět neobydlují jen rostliny, lidi a zvířata. Věřím, že existují posmrtné životy. Nevím v jaké podobě, nevím na jaké planetě. Jen vím, že se něco dostalo do mého života a nevím jak to dostat pryč. Jenže to nejhorší je, že bez těchto záhad, bych už nejspíš neuměla žít normálně..