Test
Snaha naší vlády udělat něco se školstvím se projevila i na naší škole. Na nástěnce se napsalo, že naše třída 5 hodin v pátek chybí. Což znamená, že se učíme jen hodinu? Nikdo nevěděl co se děje a tak jsme se zeptali. Dozvěděli jsme se, že ministerstvo školství hrozně zajímají naše znalosti a musíme psát celodenní zkoušky, aby zjistili, jak jsme chytří. Musela jsem se tomu zasmát. Nezapomněli totiž dodat, že to není na známky. Tím dokázali, že většina studentů má testy na háku a taky, že to byla pravda. V den zkoušek jsem přišla do školy s blokem a propiskou. První hodinu, kterou jsme měli literaturu a probýrali jsme další věc, kterou v životě nepoužiju jsem měla naprosto na háku, k nám přišla zástupkyně, která má se mnou konflikt od prvního slova, což bylo mé příjmení. Asi jí došlo, kdo je můj otec a že toho muže učila a neměla s ním dobrý vztah. Ale to už mluvím o něčem jiném. Nakráčila si k nám do třídy s dlouhou kostkovanou sukní a příšerným svetrem. Vlasy měla „upravené“ jako každý den a falešně se usmívala. Zdělila nám, že by jsme měli mít kalkulačku a rýsovací potřeby. Vykulila jsem oči a přes to, že jsem test brala s nadhledem o přestávku jsem na poslední chvíli scháněla potřeby. Sehnala jsem kalkulačku, tužku, pravítko a zbývalo mi kružítko. Na chodbě jsem narazila na o 3 roky staršího kamaráda a poprosila ho o kružítko. S úsměvem mě vzal do třídy, kde jsem stála vedle mého vysněného kluka a čekala na kružítko. Sledovala jsem kamaráda, který nervózně hledal v penálu a nic nenašel. Popadl penál svého souseda a naštvaně začal hledat v něm. Pak konečně našel to co hledal, usmál se a podal mi kružítko. Poděkovala jsem a šla se připravit na test. Podívala jsem se na kružítko, které k mému štěstí nemělo ani tuhu ani zapichovátko, nevím jak se to jmenuje, ale několikrát jsem si tím způsobila jizvu na ruce, když mi bylo nejhůř. Celé kružítko nedrželo pohromadě a tak jsem se musela modlit k bohu, abych ho nepotřebovala. Do třídy vešla má další neoblíbená učitelka, vyparáděná s ironickým úsměvem. Opřela jsem se o ruku. Zazvonilo na hodinu a otevřely se dveře. Do třídy vešel mladý muž s upravenými vlasy a usmíval se na nás. Vypadal docela sympaticky. Měl na sobě košili a přesto ještě pletenou vestu. Na sobě černé kalhoty a představil se. Vysvětlil nám co po nás bude chtít a přidal k tomu pár „vtipných“ gest. Pak jsme dostali papíry a museli se podepsat. S kámoškou jsme se nemohly přestat smát a to jsme ani nevěděly čemu se smějeme. Chlapík nás ani nenapomenul, nejspíš totiž poznal, že to nemá cenu. K mému štěstí jsme seděli v lavicích po čtyřech. U okna můj bývalý, vedle něj moje nejlepší kamarádka, pak já a vedle mě moje dost chytrá a v tu chvíli pěkně nervózní kamarádka. Klepala s propiskou o lavici a dokola říkala „Hlavně nesmím být nejhorší.“ docela mě s tím štvala, protože moc dobře věděla, že bude jedna z nejlepších. „Začněte TEĎ.“ řekl chlapík šmoulým hlasem a my začali. Test byl docela lehký. Čekala jsem, že češtinu zvorám, ale musím říct, že jsem skoro ani jednou netipovala. Zapsala jsem to, odškrtala křížky a několikrát s kámoškou dostala výbuch smíchu. Moje chytrá kamarádka byla pořád nervózní. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že na dokončení mé hotové zkoušky mám ještě 37 minut. Položila jsem si hlavu na lavici a začala přemýšlet. Dostala jsem se do pro mě hodně známého stavu „Belieberky“ a představovala si, že chlapík z ministerstva je Justin Bieber. Představovala jsem si, jak ke mně přichází. Jak mě přitiskne ke stěně a využívá mé bezmoci, díky jeho dokonalosti. Jestli se na mě ten chlapík podíval, musel se zděsit, protože jsem na něj musela koukat zajímavým pohledem. Další následovala matematika. Kružítko jsme si půjčovali navzájem, ale ta se mi vůbec nepovedla. Ikdyž patří k mým přednostem. Nakonec jsme psali nějakou kravinu, která byla spíš jako test IQ. Už jsem se vůbec nesnažila a jenom jsem něco odškrtala. Odevzdala jsem papíry a mohla konečně jít k babičce, páč naši odjeli na služební cestu. Ikdyž jsem v ten den nic nedělala, lehla jsem si na gauč a tvrdě usnula. Byl to náročný a zábavný den. Jen se děsím výsledků, ikdyž vím, že nic neznamenají.