Ticho
Sedím u počítače a z chodby se ozve rána. Rána dveřmi, které zrovna zabouchl můj bratr, který semnou byl doma. Doma jsem zůstala úplně sama. Děsilo mě to, chvílema jsem se dívala z okna na procházející lidi v mé ulici. Neuspokojil mne pohled na zvláštního muže zírajícího na prázné dětské hřiště. Stál tam už nějakou dobu a jeho postoj se přizpůsobil dlouhému stání na jednom místě. Jeho dlouhý hnědý kabát k zemi se pohnul pouze zapomocí síly větru. Zdálo se mi, že dokud tam tento muž stál vítr byl silnější a silnější. Mé otevřené okno z něhož vítr profukoval i do mého pokoje se zdálo chladnější a chladnější. Muž se ani nehnul. Mohl tam stát snad celou dobu. Ručičky na hodinách jako by nezpůsobovali žádný zvuk jako obvykle. Něco bylo jinak. Žádný zvuk krom slabého děsivého pohybu větru jsem neslyšela....
Slyšela jsem
Konečně jsem uslyšela nějaký zvuk. Zvuk štěkotu psa, což bylo zvláštní jelikož psi z naší ulice štěkali jen společně. Tento se mi nezdál jako pes z naší ulice. Štěkot byl silný a proléhal mi celým pokojem což vzbudilo má morčata a začali vykopávat podestýlku z klece.... Muž se pohnul, udělal krok dopředu a pomalu opouštěl. Párkrát se zastavil, ale štěkot psa ho zase pohnal blíž ke křižovatce na konci mé ulice. Muž se takto asi třikrát zastavil a pak zašel za možnost mého dohledu. Od té doby jsem takový štěkot neslyšela.. jen o tom píšu prohání se mi mráz po zádech a na nohou a rukou se tvoří husí kůže..